Moje dharma aneb kudy se v životě vydat? Detailní úvaha o životním poslání.

Na otázku, co je moje životní cesta nebo dokonce poslání, se snažím odpovědět již od doby, kdy jsem si vybírala zaměření svého vysokoškolského studia. Většinu svého života jsem patřila k lidem, kteří jsou sice pilní a pracovití, výkonní a cílevědomí, ovšem nestabilní a přelétaví. To se pak to poslání hledá těžko.

S dokončením vysoké školy jsem neměla problémy, naopak jsem vždy patřila k předním studentům, což ovšem nyní chápu spíše jako jakousi snahu o dokázání sobě i okolí, že úspěšná kariéra v oboru je mojí dharmou, mým životním posláním.

Kvůli ne úplně snadné otázce, kam se ve svém životě vydat, jsem si vždy vybrala první zdánlivě smysluplnou činnost, a té se bezhlavě věnovala. Tak se mi podařilo vystudovat obor Ekotoxikologie i Biotechnologie rostlin s vyznamenáními, čestnými uznáními a červenými diplomy, nicméně po dokončení školy se logicky dostavil doposud úspěšně potlačovaný pocit prázdnoty a nejistoty.

V průběhu studia jsem několikrát byla vyzvána svými vedoucími, abych se zapojila do jejich výzkumných skupin a věnovala se oboru, který mě skutečně zajímal – kryobiologii – ale z mnoha důvodů jsem vždy tyto příležitosti odmítla a tak si zavírala dveře ke své vysněné kariéře, o které jsem byla přesvědčena, že je mojí dharmou.

Během studia jsem se aktivně věnovala také studiu a výuce angličtiny, kterou jsem si přivydělávala a nyní se výukou angličtiny živím. Tato práce mě baví a připadá mi smysluplná, nicméně se nemohu zbavit pocitu, že je to jen chabá náhrada za moji ušlou kariéru vědkyně, o čemž mě neúnavně přesvědčuje i moje rodina. Předávat své znalosti dál a získat si tím respekt a vstřícnost druhých mě však naplňuje pocitem zadostiučinění z dobře odvedené práce a pomoci druhým, což jsem v akademické sféře postrádala. Tento prvek mezilidské pomoci a sdílení považuji za jednu ze součástí své dharmy.

Ve 14 letech jsem onemocněla Crohnovou nemocí (psychosomatické onemocnění) a od té doby se snažím najít způsob, jak projevy této chronické nemoci omezit či úplně potlačit. Je to jakási pomyslná nálepka, kterou s sebou celý život nosím, a které se musím přizpůsobovat. Na somatické projevy nemoci nyní úspěšně zabírá biologická léčba, ovšem s psychickou stránkou věci mi žádní odborníci pomoci nedokázali. Nyní již vím, že tuto část péče o samu sebe musím zvládnout sama pomocí své vnitřní síly.

Jóga mi pomohla uvědomit si, že taková vnitřní síla skutečně je v každém člověku a cesta sádhany (studia jógy) nabízí způsob, jak se naučit tuto sílu ovládat.

Alespoň určité prvky jógy se snažím zařadit do každého dne, ať už se jedná o ásany, pránájámu, fyzickou relaxaci či meditaci. Jakmile se někdy od tohoto zvyku vzdálím, okamžitě se dostaví pocit fyzické i psychické nepohody, věrný ukazatel na má selhání. V posledních letech se mi vždy objeví kožní vyrážky i pouze několik hodin po nadměrném stresu či krátkodobém vypětí.

Z mnohých stylů jógy je mi bezpochyby nejbližší radža jóga se svou osmistupňovou stezkou. Byť jsem k józe přišla podobně jako většina cvičenců přes stupeň ásana, postupně si začínám uvědomovat nezbytnost přítomnosti prvních dvou stupňů, jamy a nijamy, v každodenním životě. Jakmile polevím ve svém odhodlání řídit se těmito principy, dostaví se stav tamas – pocity deprese, sklíčenosti a absence životního smyslu. Ovšem snažím-li se žít podle principů jamy a nijamy, moje každodenní prožívání je rázem jasnější, smysluplnější a radostnější. O tomto snadném zákonu jsem před poznáním jógy vůbec nevěděla. Snažím se využívat i techniku pratjaháry (stažení smyslů) a dhárany (koncentrace), se kterými však stále mám jisté problémy, protože jejich přínos není tak bezprostřední jako v případě prvních stupňů osmidílné stezky. Mým dalším předsevzetím na cestě jógy je zapracovat na těchto bodech a využívat pratjaháru, dháranu a dhjánu častěji.

Jámy a nijámy_seminární práce.pdf

Stáhnout PDF • 462KB