Na otázku, co je moje životní cesta nebo dokonce poslání, se snažím odpovědět již od doby, kdy jsem si vybírala zaměření svého vysokoškolského studia. Většinu svého života jsem patřila k lidem, kteří jsou sice pilní a pracovití, výkonní a cílevědomí, ovšem nestabilní a přelétaví. To se pak to poslání hledá těžko.
S dokončením vysoké školy jsem neměla problémy, naopak jsem vždy patřila k předním studentům, což ovšem nyní chápu spíše jako jakousi snahu o dokázání sobě i okolí, že úspěšná kariéra v oboru je mojí dharmou, mým životním posláním.
Kvůli ne úplně snadné otázce, kam se ve svém životě vydat, jsem si vždy vybrala první zdánlivě smysluplnou činnost, a té se bezhlavě věnovala. Tak se mi podařilo vystudovat obor Ekotoxikologie i Biotechnologie rostlin s vyznamenáními, čestnými uznáními a červenými diplomy, nicméně po dokončení školy se logicky dostavil doposud úspěšně potlačovaný pocit prázdnoty a nejistoty.
V průběhu studia jsem několikrát byla vyzvána svými vedoucími, abych se zapojila do jejich výzkumných skupin a věnovala se oboru, který mě skutečně zajímal – kryobiologii – ale z mnoha důvodů jsem vždy tyto příležitosti odmítla a tak si zavírala dveře ke své vysněné kariéře, o které jsem byla přesvědčena, že je mojí dharmou.
Během studia jsem se aktivně věnovala také studiu a výuce angličtiny, kterou jsem si přivydělávala a nyní se výukou angličtiny živím. Tato práce mě baví a připadá mi smysluplná, nicméně se nemohu zbavit pocitu, že je to jen chabá náhrada za moji ušlou kariéru vědkyně, o čemž mě neúnavně přesvědčuje i moje rodina. Předávat své znalosti dál a získat si tím respekt a vstřícnost druhých mě však naplňuje pocitem zadostiučinění z dobře odvedené práce a pomoci druhým, což jsem v akademické sféře postrádala. Tento prvek mezilidské pomoci a sdílení považuji za jednu ze součástí své dharmy.
Ve 14 letech jsem onemocněla Crohnovou nemocí (psychosomatické onemocnění) a od té doby se snažím najít způsob, jak projevy této chronické nemoci omezit či úplně potlačit. Je to jakási pomyslná nálepka, kterou s sebou celý život nosím, a které se musím přizpůsobovat. Na somatické projevy nemoci nyní úspěšně zabírá biologická léčba, ovšem s psychickou stránkou věci mi žádní odborníci pomoci nedokázali. Nyní již vím, že tuto část péče o samu sebe musím zvládnout sama pomocí své vnitřní síly.
Jóga mi pomohla uvědomit si, že taková vnitřní síla skutečně je v každém člověku a cesta sádhany (studia jógy) nabízí způsob, jak se naučit tuto sílu ovládat.
Alespoň určité prvky jógy se snažím zařadit do každého dne, ať už se jedná o ásany, pránájámu, fyzickou relaxaci či meditaci. Jakmile se někdy od tohoto zvyku vzdálím, okamžitě se dostaví pocit fyzické i psychické nepohody, věrný ukazatel na má selhání. V posledních letech se mi vždy objeví kožní vyrážky i pouze několik hodin po nadměrném stresu či krátkodobém vypětí.
Z mnohých stylů jógy je mi bezpochyby nejbližší radža jóga se svou osmistupňovou stezkou. Byť jsem k józe přišla podobně jako většina cvičenců přes stupeň ásana, postupně si začínám uvědomovat nezbytnost přítomnosti prvních dvou stupňů, jamy a nijamy, v každodenním životě. Jakmile polevím ve svém odhodlání řídit se těmito principy, dostaví se stav tamas – pocity deprese, sklíčenosti a absence životního smyslu. Ovšem snažím-li se žít podle principů jamy a nijamy, moje každodenní prožívání je rázem jasnější, smysluplnější a radostnější. O tomto snadném zákonu jsem před poznáním jógy vůbec nevěděla. Snažím se využívat i techniku pratjaháry (stažení smyslů) a dhárany (koncentrace), se kterými však stále mám jisté problémy, protože jejich přínos není tak bezprostřední jako v případě prvních stupňů osmidílné stezky. Mým dalším předsevzetím na cestě jógy je zapracovat na těchto bodech a využívat pratjaháru, dháranu a dhjánu častěji.